Galerie rodáků
Marie Gardavská (1871 - 1937) - akademická malířka

Bouřlivý rozvoj technického pokroku a nastupujícím kapitalismem v 19. století měl za následek i strukturální změny společnosti, způsobil i rozklad nadstavby zanikající feudální společnosti i s jejím barokním uměním.

Malířství v 19. století prodělávalo prudký vývoj s usilovným zápasem umělců odhalujících pravdu o skutečnosti. Romantismus byl počátkem tohoto zápasu, který osvobodil obraznost.

Romantičtí malíři hledali inspiraci v národních dějinách. Probouzel se v nich však i smysl pro všední život. Krajináři, hledající krásu ve skutečné přírodě, razili cestu realismu. V zobrazení skutečné přírody nemohl scházet i skutečný život člověka různých společenských vrstev. V rozmachu realismu zobrazování života zabralo i vrstvy chudiny, venkovského i městského lidu.

Tyto veliké pravdy strhly i české malířství, které se postupně stávalo českým národním malířstvím. Čerpalo sílo z vědomí širokých vrstev českého lidu, z jeho denního života, z bohatosti a krásy naší krajiny, ze změn ve společnosti, které tuto dobu doprovázely.

V ní vyrostli básníci štětce - malíři, vyšlí z lidu a k lidu se svým uměním vracející. Jejich ryze české, národní umění uvědomovalo náš lid. Život prostého českého člověka se jim stal zdrojem inspirace, dovedli zachytit krajinu i lidi v jejich prostém životě, dovedli typický okamžik všedního života pozvednout k jímavé kráse. Jejich díla bouřila měšťanskou společnost s usedlým vkusem. Prostý lid však velmi rychle pochopil jejich umění, které mluvilo z duše prostého člověka a pozvedl jejich umění na umění národní.

Nedovedeme si představit českou krajinu a její lid než v Alšových kresbách, široké Polabí v kráse letního dne než v malbách Maxe Švabinského, úrodnou Hanou, její venkovský lid v malbách Mánesových, bujaré Slovácko v obrazech Joži Úprky či Antoše Frolky, jímavé krásné Valašsko v malbách Hanuše Schweigera.

Byla to doba, která položila pevné základy realistickému českému umění.

Z těchto proudů vyrostla hanácká malířka Marie Gardavská. Narodila se v Kojetíně dne 14. března 1871 jako jediná dcera kojetínského sedláka. Neobyčejné malířské nadání prokazovala již ve škole. Veliká touha stát se malířkou nebyla rodiči chápána. A jak by také ne! Jediná dcera váženého občana a "kumštýřka"! To bylo neslýchané přání. Konzervativní názory rodičů svazovaly rozlet mladého děvčete, chtěli ji připoutat k "rodné hroudě" tak, jak tomu bylo u předků. Její touha a pevné odhodlání jí však přenesly přes všechny nemalé překážky a útrapy ducha.

V 19 letech odešla přes všechno trápení na Umělecko-průmyslovou školu v Praze, kde studovala u malíře Schikanedera, vzdělání si prohlubovala i u malířky Loukotové a po absolvování odjela na Školu výtvarných umělkyň do Mnichova.

Po studijních cestách se vrátila zpět do Kojetína. Život hanáckého lidu se všemi zvláštnostmi, rázovitými postavami, zvyky a obyčeji, ale i sociální rozdíly jí učaroval.

Ve svém ateliéru umístěném v malé zahrádce, pečlivě udržované a plné květin, v domku č. 805 v Olomoucké ulici, zasvětila život umění, rodné Hané a jejímu lidu. Velikou lásku k rodnému kraji vyzpívala v přečetných dílech ze života lidu kraje pozvolna se vlivem pokroku měnícího, kdy mizelo všechno idylické a krásné, čím se vyznačovala stará Haná, kdy mizel kroj, nářečí i staré zvyky.

Snad právě proto se přimkla k Hané, k jejímu lidovému umění, jehož pozvolné zanikání se bolestně dotýkalo jejího malířského cítění.

Marie Gardavská malovala především a nejraději Hanáky a Hanačky v jejich překrásném, bohatě vyšívaném kroji, v celé šíři hanáckého života. Ať to byla Hanačka milostně zahleděná s oblíbeným muškátem, vyšívající děvčata, hanácká nevěsta v nádherném svatebním kroji, veselí velikonočního pondělí s mrskutem i oplátkou, či práce "paňmám" s máslenkou, drhnutí peří nebo škádlení dvou zamilovaných, či staré manžele ve svátečním kroji i klevetné tetky.

Rázovitý kroj Hanáka s červenicemi, modrým kabátem s mnoha límci a varhánky, kožich či pracovní oděv dovedla zachytit svítivými barvami.

Jak mile dovede zaujmout obrázek hanáckého děvčete s prstem u úst, či stařeček s faječkou, tak živý, jen zapálit a bafnout nebo pokuřující pantáta.

Její bystrý umělecký postřeh si všímal událostí na Hané v průběhu celého roku i v různých situacích. Ať to byla koleda či mrskut, křest nebo pohřeb, námluvy či svatba, práce na poli, na louce, v zahradě nebo ve stavení, život sváteční či všední s veselými či smutnými stránkami, to všechno jí bylo nevyčerpatelným zdrojem inspirace.

Jejímu mistrnému štětci však neunikly ani pradávné kroje jiných krajů Moravy i Slovenska. Tiše a neokázale ji viděli pracovat na Slovácku i Valašsku. Rusava pod Hostýnem bývala jejím místem. Zajížděla i k jihomoravským Charvátům na Poštorensku a Mikulovsku, k věčným tulákům po světě za obchodem, k Líšňákům u Brna s jejich typickými krosnami na zádech. Ti všichni zaujali svou odlišnou rázovitostí její pozornost a umělecky citlivé oko.

Vedle rozměrných obrazů ze života lidu vytvořila celou řadu menších obrázků, které tiskem vydalo bývalé Prombergerovo nakladatelství v Olomouci. Na těchto obrázcích zobrazila vtipně a věrně život lidu Moravy, v jeho práci i odpočinku, radosti i zármutku, v každé roční době.

Marie Gardavská byla i vynikající portrétistkou. Portréty čiší životností, dovedla na plátno či na papír vepsat obraz člověka tak, jak ho znala. Tato část tvorby jí pomáhala ve hmotném zabezpečení.

Práce malířky Gardavské, krojové a národopisné studie, krajiny, zátiší s ovocem, polními květy, růžemi či pelargóniemi, předměty z domácnosti a stejně tak i portréty, to jsou malovány s láskou, nesou pečeť její skromné, ušlechtilé povahy. Nedovedla ublížit, nesnesla, aby se ublížilo třeba jen zvířeti, těžce snášela křivdu a ublížení způsobené zvláště podceňováním a snižováním jejího uměleckého významu. Uzavírala se proto před společností a veřejností. Jejím světem byl malířský ateliér, příroda a několik přátel. Zůstala po celý život ženou pokrokovou, tichou, skromnou, citlivou, protestující proti každé nepravosti a křivdě páchané na člověku.

Malířka Marie Gardavská je především malířkou národopisných studií a podobizen. Úchvatné krásy staré Hané, její zvyky a obyčeje, překrásné kroje nám zůstaly v jejím díle natrvalo zachovány.

Marie Gardavská je regionální malířkou v nejlepším slova smyslu. Dovedla dokonale a s velkým zaujetím vyjádřit nejen fyzickou, ale i duchovní podstatu svého kraje a lidu jak se jevila na konci 19. století a na začátku 20. století. Její obrazy mají dnes již značný dokumentární význam.

Obrazy z Hané jsou nejzdařilejší, protože malířka by trvale nemohla žít jinde než ve svém rodném kraji, na kojetínsku, na vlastní půdě, mezi prostým lidem, který tak důvěrně znala v jeho radostech, strastech i v práci, znala jeho ctnosti i neduhy.

Co dnes činí umění Marie Gardavské aktuální je právě jeho dokumentární charakter a jeho motivy sociálního zaměření. Z podobizen stařenek a stařečků se na nás dívají prostí, upracovaní lidé, prošlí tvrdým životem.

Ve svém bohatém díle nám zanechala celou galerii hanáckých typů, zachycených pozorně a věrně, od tváře, šatů až po gesta a "vůni prostředí".

Malířka Marie Gardavská byla realistou celou svou bytostí. Dovedla vylíčit život lidu Hané prostě a pravdivě. Zachycovala národopisné motivy nejen proto, že byly krásné a poetické, ale i proto, že nenávratně mizely. Zachránila tak ve svých dílech - povětšině akvarelech - mnoho dokladů staré lidové kultury před zapomenutím.

Její obrazy jsou většinou žánrového charakteru. Její dílo tvoří cennou kapitolu v našem regionálním umění a zasluhovalo by více zvláštní pozornosti, protože nejen nám, ale i příštím pokolením odkázala ve svém díle půvabný kus již téměř zapomenuté staré Hané.

Dílo akademické malířky Marie Gardavské je apotheosou mizející staré Hané. Mohli ho vidět čtenáři časopisu Zlatá Praha, ročník 1902, kde byly zveřejněny některé její práce.

Umělecká pouť Marie Gardavské byla ukončena 6. června 1937. Po dlouhé a těžké nemoci malířka umírá ve věku 66 roků. Smrt násilně vyrvala štětec z její ruku. S umělkyní se přišli rozloučit obyvatelé Kojetína a celého širokého okolí. Se svou malířkou se přišli rozloučit Hanáci. Rodné město Kojetín, jehož je čestnou občankou věnovalo na rakev vařínový věnec a žákyně kojetínských škol v hanáckém kroji se rozloučily věncem klasů a polního kvítí.

<< Zpět do seznamu rodáků